Stačil jeden e-mail, aneb když něco chcete, tak to řekněte

14. listopadu 2018 v 0:00 | Lydie |  Osobní zápisky

Když něco chcete, tak to musíte říct!

V mém případě říct Vesmíru a napsat e-mail.

Svůj současný domov obýváme již devátý rok. Je to krásné místo, veliké město, přesto bydlíme na jeho kraji, kde máme zahrádku, potok, vlastní studnu i s čističkou, bydlí tu hrdličky, netopýři, spousta mravenců a krtků, pálí se tu v létě ohně, voní růže a magnólie, jablka se kutálí přes plot k sousedům... a jsme přitom na červeném autobuse, jen dvě minutky. Znamená to, že pokud nejedu "do města" autem s manželem, musím se trefit na minutu přesně k autobusu, který po většinu dne jezdí jednou za hodinu. To by nevadilo, zvyknete si. Ale vadí, když za deště, sněhu či větru přešlapujete s několika staršími lidmi a s dětmi jedoucími do školy na zastávce, kde není žádná střecha, zídka, nebo aspoň strom, kde byste se mohli schovat. A třeba zrovna nemáte deštník a rukavice.

Domorodci mi řekli, že kdysi tu budka stávala. Jednou do ní nabouralo auto, boudu poničilo, město ji odklidilo.... a nic.

Stěžování si jeden druhému na zastávce za deště nestači.

Napsala jsem na FB dotaz jednomu známému z městského zastupitelstva, zda mi nemůže poslat kontakt na kompetentní osobu v této oblasti. Za pár dní jsem dostala mejlovou adresu, a pak už to bylo ráz na ráz. Slušná odpověď, za 10 dní zprávička, že rada stavbu schválila a že do dvou měsíců krytá zastávka bude. Tak jsem jen čekala... a jednoho dne se objevila vybagrovaná díra, nadějný příslib, pak trochu betonu... a za další tři týdny najednou tu stojí krytá zastávka! Slušně a ráda jsem poděkovala... a děkuji pokaždé, když se do ní schovávám před nepřízní počasí, na lavici si třeba odložím tašku (jsem přece mladá, abych si sedala...), děkuji, když vidím, jak starší paní usedne a maminka s dítětem se také schová pod střechu.

Stačilo tak málo. A je hodně radosti.
 

"Já jsem rád"

24. října 2018 v 20:27 | Lydie |  Osobní zápisky
Jdou dva kamarádi v dešti. Ten první povídá: "To mě štve, že prší...". Druhý odpoví: "Já jsem rád."
- "Jakto? Proč?". Ten spokojený odvětí: " Protože kdybych nebyl rád, pršelo by stejně. Tak jsem radši rád." Líbající

Být rád je řešením pro většinu situací, které nemohu ovlivnit. Nakonec i pro takové situace, které ovlivnit mohu. Vždyť komu z nás je příjemný stav, kdy jsme nespokojení? Já mám tedy volbu jasnou!

A přeji nám všem, ať se nám daří život přijímat tak, běží, nepřát nikomu nic ošklivého, a když se nám "být rád" příliš nedaří, vykouzleme svými rty na tváři úsměv. Ono se vše postupně začne měnit...

Jak se u nás narodil rotoped

24. srpna 2018 v 10:33 | Lydie |  Osobní zápisky

Narodil se Lukášek.

Všemu užitečnému doma dáváme jména.

Miminko Lukášek k nám přišel přesně na výročí okupace. 21.8.2018.

Totiž při každé návštěvě rehabilitace se mě ptají: "Jezdíte na kole?" A já vždy popravdě odvětím, že ne. Vždyť bych na kolo nevylezla a hlavně bych se poté bála seskočit, natož řešit nějaké náhlé nepředvídatelné situace, jako je díra v asfaltu, kočka v cestě nebo lupnutí v koleni. Ale šlapat - to můžu. A usoudili jsme při rodinné poradě, že bych tedy měla trénovat, denně, po chvilkách, a šlapat do pedálů.

Mám doma orbitrek, eliptický trenažér. Jmenuje se úplně obyčejně "Kettler". Ale ten stojí a čeká, až budu zase v plné síle moci zatížit svoje nožky. Teď pro mne není vhodný tento druh pohybu.

Lukášek je opravdu miminko. S láskou jsme ho vybalili z krabice, obnažili jeho jednotlivé údy a sestavili. Jen jedna podložka nám zbyla, doufám, že kvůli tomu neonemocní.
Už ujel pár metrů, možná kilometrů. Cvičím ho zlehka, aby se nepolekal. 5 minut, sedm minut, dneska deset minut, zátěž ještě žádnou, dvakrát třikrát denně.
No a až dospěje, předpokládám, že mu k tomu postačí tak půl roku, rok (Lukáškové totiž rostou ne po dnech, ale po hodinách), tak poputuje někam do světa...

Ketlík zatím jen tak stojí, nechá se mnou opečovávat, aby nebyl zaprášen, a ví, že jsme stále věrní kamarádi. Nevadí mu, že má prázdniny. Jeho čas zase přijde.

Pokřtili jsme Lukáška včera. To se totiž mému bratranci narodil taky Lukášek. Vnouček.
 


21. SRPEN 1968

22. srpna 2018 v 21:24 | Lydie |  Osobní zápisky

Byla jsem malá holka, ještě jsem ani nezačala první třídu. Zato starší sestřička velice záhy sdělovala, co už umí, jako "Ivane, idi damoj".
Ničemu jsem nerozuměla. Ale záhy po vypuknutí okupace jezdily tanky kolem našeho domu. Jeden, druhý, třetí, stála jsem u železné brány na dvorku a počítala. Občas nějaký "rusák", jak jsme jim říkali, otočil hlavu, a já mu zamávala. Takoví kluci to byli... Ale rodiče mne nenechali se dívat. Měli strach. Oba zažili válku, oba pamatovali osmačtyřicátý, milovali Masaryka a Dubčeka...a teď toto? Jak ti mocipáni toto mohli dopustit? Byli jsme bezradní.
Od té doby jsme museli svátky jako Den práce či 28, říjen vylepovat vlaječky do oken. Ty červené, se srpem a kladivem.
Teta vzpomíná, jak se u ní doma stavil ruský hošík, chtěl napít, a byl celý zmatený - vždyť ho poslali bojovat, pomoci naší zemi, a tady nebylo proč bojovat, proti komu. Dostal napít i najíst...

Tanky, vojenská vozidla i ruské vojáky jsem vídala často. Blízko našeho bydliště měli zabrané lesy. Nesměli jsme na houby, na výlety, natož trempovat. Bylo to nebezpečné - politicky i prakticky.

Tam, kde je dnes Mirákulum, stály ruské domy, a obchody. Ruské paničky, ženy důstojníků, měly vždycky dostatek zboží, a našinec zíral jen na prázdné pulty.

Není co oslavovat. Ale je nutné tuto okupaci připomínat - vždyť to není tak dávno. A důsledky, škoda, přeškoda ztraceného času a spousty perzekuovaných a zabitých našich lidí.


Je zbytečné mít televizi doma

15. srpna 2018 v 21:35 | Lydie |  Zábava
Televize není zbytečná, ale je zbytečné mít ji doma.

Pamatuji se, když rodiče přinesli televizi domů. Byli jsme jedni z prvních v naší ulici. Televizi pěkně baculatou, těžkou, v béžové barvě, a hrající černobíle. Monoskop byl v padesáti odstínech šedi...
Patřičně jsem se jako dítě před kamarády pyšnila. O prázdninách nás na gauči seděla vždy pěkná řádka dětí a sledovali jsme Vinnetoua.
O přestávkách ve škole jsme diskutovali o filmech, které nám rodiče dovolili sledovat.
Později v zaměstnání jsme probírali, kdo který program sledoval.

A jak šel čas, starou televizi jsme odnesli na smetiště a přivezli pěknou novou, hrající v barvách.
A pak čas běžel ještě dál, a když jsem se vdala, s manželem jsme se dohodli, že televizi nechceme. Cítili jsme, jak naše oči ( i srdce) tato věcička stahuje k pozornosti, jak místo povídání si, místo čtení knih a místo pobytu venku toto médium má sílu nás přivázat k židli. Zhodnotili jsme to jako zdravý postup i pro naše děti.

Pak nastala doba, kdy jsme si řekli: Jestli někdy sledovat televizi, tak jedině v případě, že tam budou veselé zprávy. O tom, kde se u Mělníka opravilo svépomocí dětské hřiště, kolik lidí bylo uzdravených z onkologické choroby, jak se podařilo vyměnit okna ve škole a jak zubožené slepičky z klecové drůbežárny dostaly nový domov.

Nestalo se. Pořád se opakují zprávy, kdo koho podvedl, jak soud nezasáhl, jak se politici nemohou dohodnout na banální věci, kde unikly miliony peněz a o hromadné srážce aut kdesi u Berouna.

A tak televizi stále nemáme. Hudbu si pustíme, jakou chceme, film si najdeme takový, který se nám líbí, a pokud někdo se chce kamarádit a mluvit jen o seriálech a který herec kde a jak, tak s takovými nekamarádíme. O to raději si někdy pustíme rádio.

Večerní procházka v okolí našeho domu vzájemnému vztahu a celkovému duševnímu zdraví prospěje jistě mnohem víc. Teď zrovna svítí nádherný veliký půlměsíc a za chvíli se půjdem mrknout na srpnové meteority.

Padají mi Vlasy!

1. srpna 2018 v 21:49 | Lydie |  Zdraví (a nemoc)
Moje ozdoba mi padá! Co s tím?


Kadeřnice se mnou sdílela názor, že vlasy je to první, čeho se tělo zbavuje, má-li nějaký problém. Že neví proč, ale je to tak. A já vím proč, protože vlasy jsou něco, co vlastně k životu nepotřebujeme....

Nepadají v nemoci každému. Domnívám se, že každý máme nějaké slabé místo, slabší oblast v těle, kde se projeví vnitřní nepohoda, nerovnováha, infekce apod. Někdo dostane zánět horních cest dýchacích, někoho bolí žaludek nebo žlučník, jiného pobolívají klouby, jinému se zhorší exém nebo nemůže spát.

Mně se obvykle neděje nic. (Až na ten úraz!) Ale při dlouhodobém stresu mi začínají padat vlasy. Nejprv jen tak trošku, že si ani nepovšimnete, pak při fénování jich posbíráte kolem sebe víc než obvykle a ještě k tomu všude po bytě se povalují a chytají prach, no a nakonec je to v celých chuchvalcích. A to už poznáte i na své hlavě. Marně se utěšuju, že těch vlasů není tolik, že je to tím, jak jsou dlouhé a opticky klamou. Začnete se česat méně a opatrně, zvažujete, jestli mýt nebo nemýt (aby z toho nebylo nemít), barvit - nebarvit....

Ačkoli nálada je dobrá, přecejen mám dlouhodobý stres. Chorá už několik měsíců, já, která se tolik těšila na výlety do lesa, a musím ležet, pak sedět, a pak se jen belhat, a teď se učím chodit. Staré babičky s hůlkou jdou rychleji než já.

Jak se zbavit stresu, když jsem veselá? Překvapený No, věřit, že to přejde. Věřit, že vaše tělo ví, jak na to. A pokud o svém stresu víte, odstraňte ho! Tam bývá ten zakopaný pes. (I já jsem pochopila, co mi nemoc říká).

Naposledy mi vlasy padaly skoro celý rok. Narostla mi pak úplně nová kštice. Nejspíš vše souviselo se zásadní životní změnou.

Takže, nevěšme hlavu! Vlasy zase narostou!

A já jsem přidala úžasnou vlasovou kúru, po které mi do čtyř ustalo ono masivní vypadávání vlasů. Není to ještě na normálu, ale skoro dobré!
Manžel mi koupil L-Recapin, šampon a tonikum, zázrak. Tisícovka na to nestačila, ale stálo to za výsledek! Úspěšně prý tento přípravek používají i muži při počínajícím plešatění. Nemáme osobní zkušenost, ale věřím.
A co ten zázrak umí?
  • Kyselina oleanolová z listů olivovníku snižuje regresi vlasových kořínků
  • Apigenin z citrusových plodů podporuje prokrvení vlasových kořínků
  • Biotinyl-GHK (bílek s příměsí speciálních vitaminů) podporuje uchycení vlasových kořínků!
  • L-Recapin zpomaluje vypadávání vlasů
  • Používáním L-Recapinu se u vlasů prodlužuje fáze růstu
  • L-Recapin podporuje uchycení vlasových kořínků, čímž pomíhá zamezit předčasnému vypadávání vlasů
  • Vlasové kořínky jsou díky komplexu účinných látek obsažených v L-Recapinu chráněny, posilňovány a regenerovány


Jak se naučit chodit

27. července 2018 v 19:41 | Lydie |  Zdraví (a nemoc)
Dnes je to právě čtyři týdny, kdy jsem ležela na nemocničním lůžku po artroskopii kolene. S nadějí, že to půjde...

A nikoho nezklamu, jde to !
I když jinak, než bych si přála.

Vrátím se o něco zpět. Jsme v rubrice "ZDRAVÍ", která se dle očekávání týká nemoci. O zdraví se obvykle nepíše. Píše se o nemocech, o léčbě, nápravě, vylepšování... a když jste zdraví, tak už nic. To je normální. Ale v našem světě už nic není normální, a tak každý by si mohl najít nějakou tu nemoc. Já mám kolínko.

Na konci února to byl pád na lyžích. Stalo se vše, co se s kolenem mohlo stát. Dva přetržené vazy, dva poraněné menisky. Kostní edém, Kyklopův syndrom.

Takto vypadala moje nožka:


A tady někde v těchto horách pod kopcem se to stalo:


8 týdnů ortéza ( a berle - viz kapitolka z června), 8 týdnů ležení v obýváku jen na zádech, protože na boku to prostě bolí, pak pokus o chůzi s pomalým našlapováním na zraněnou nohu, pak pokus o zahození berlí a s kulháním... pak pokus o vyšlápnutí několika schodů, až nakonec na začátku června zvládnete vyšplhat do postele, která je v prvním patře. A pak termín na malý operační výkon, protože tam v koleni fakt je něco, co překáží...

Operace dopadla dobře. Takto to po ní vypadá. Opuchlá a fialová:


Koleno propnu, píchá v něm jen někdy, a bolí spíš svalstvo kolem. Dnes pořádně bolí i druhé koleno, následek přetěžování zdravé nohy. Berle stojí v koutě a dělám, že neexistují. Do obchodu nechodím, na návštěvy nechodím, do práce taky ne, ale mohu doma uklidit, a CVIČÍM. Respektive učím se chodit. Propínám nohu, zanožuji nohu, stojím na jedné noze, vleže, v sedě, ve stoje... pořád stejná písnička. Dnes k tomu přibyly schody. Copak o to, už se dostanu, kam potřebuji, schody nahoru, když máte vedle sebe zábradlí, jsou hračka. Dolů chodím nemocnou nohou napřed. A ejhle, mám nový úkol - sestoupit ze schodů zdravou nohou napřed. A to nejde. Dávám si cíl - do úterka to zvládnu! Aspoň nízký obrubník!

Jsem aktivní. Zkusila jsem s manželem jít do vody v přírodním lomu, docela to šlo, a pak do městského bazénu, a to taky šlo. Takže jsem si vyzvedla bazénovou permici, která od února ležela v úschovně, a budu chodiít do vířivky a plavat kraulové nohy. Prsové nohy mohu prý až tak za měsíc. A kromě toho jsem vyzkoušela s povolením od fyzioterapeutky jezdit doma na orbitreku. Dala jsem tři minuty bez zátěže, celkem 530m, a s výkřiky a vzdychy, však jsem celá zchátralá a bolavá....

Zasloužený obídek po bazénovém vypětí - se snachou a vnoučaty:


Ale co. Kafe si uvařím a ke stolu odnesu, nemusím se už umývat žínkou sedíc na židli u umyvadla, plevel na zahrádce v letošním suchém létě stejně neroste, a taxiky stále jezdí, takže třeba na návštěvu k rodičům se nějak dostanu. Nestěžuju si, NÁLADA STÁLE DOBRÁ!


Nejkrásnější milostná píseň

20. července 2018 v 13:27 | Lydie |  Hudba, to je píseň života
Zpěv duši povznáší, láska ji vynese až do nebe

Je mnoho milostných písní. Teď tedy myslím těch českých písní, protože u nich bez přemýšlení slyšíte, o čem zpěvák zpívá. Takže pominu fascinujícího Elvise a jeho Love me tender nebo Delilah, kde autor textu vypráví, jak zhrzený zamilovaný muž dokonce kvůli lásce vraždí (zpívá Tom Jones).

Vyrostla jsem na písních Karla Gotta. A že jich zamilovaných má spoustu! Třeba o platonické lásce vypráví Dívka z obrazu. Jako malá holka jsem u té písničky ani nedýchala. A Lady Carneval znají ještě dnes i malé děti.

Můžete nesouhlasit (to je tak všechno, co můžete, snad jen psát nespokojené komentáře), ale
NEJ NEJ NEJ milostnou píseň napsal Zdeněk Borovec se Soukupovskou melodií a zpívá ji Jiří Korn - Ještě tě mám plnou náruč. Při poslechu této písně toužíte, ať láska a její chvění nikdy nekončí...

Ovšem o tomto dnešní článek není.

Já totiž chci vzpomenout jednu zapadlou písničku z roku 1966, nazpíval ji swingující Arnošt Kavka, je plná úžasných slov o jedné ženě - totiž JE TO PÍSNIČKA O MNĚ!

Poslechněte, chcete-li, a hlavně přečtěte si text!

LYDIE


Kam s malými dětmi

19. července 2018 v 17:43 |  Zábava

Jedna z nejlepších variant, kam jít s dětmi za zábavou v deštivém počasí, je IQ park. S menšími dětmi vám stačí na dvě hodinky jedno patro, s většími proběhnete všechny čtyři. A vlastně, nemusíte tolik běhat. Děti se baví a vy mát čas na kávičku, a já si u ní vždycky luštím nějaký hlavolam, kterých několik leží na stole. Nejsem v tom moc úspěšná, ale baví! A když nebaví, prolézám s dětmi ledacos, chodím s nimi do nakloněné lodi, měřím jim čas v běhání, pípáme čárové kódy u pokladny (baví to holky i kluky), pak sestavujeme ve figuríně střeva, zaboucháme si na bicí soupravu, uděláme obrovskou mýdlovou bublinu, posloucháme a hádáme, komu přísluší ta která ptačí písnička, oblékneme se za hasiče, já jezdím s kolečkem a dítě mi zvedá závoru, jdeme do bludiště... a co bych to všechno vypisovala, jděte taky.
No a protože je to super zábava, kupte si permici!

A jednoho dne se vám třeba přihodí, co mně - sedíte s kafíčkem, a přijde reportér natáčet reklamu. Zkouší to kolem dokola a já už nevěřícně vrtím hlavou, pak pronesu jednu větu... a už to mám, paní, řeknete nám něco na mikrofon? Řekla jsem :) TADY , asi v 0:48 mne uvidíte uslyšíte.



Co je to artroskopie

14. července 2018 v 19:18 |  Zdraví (a nemoc)

Pokud si myslíte, že po ASK l. kolene budete běhat jak čamrda (prosím do komentářů poznámky, kdo víte, co čamrda je), tak jste na omylu. Možná někdo běhá, dokonce v den výkonu v nemocnici někteří muži se stejnou či podobnou diagnózou tráví odpoledne a večer v družném hovoru na chodbě u televize, zatímco já ležím a leduji koleno. Jsem ráda, že nic a nikam nemusím.

Druhý den poskakujete o berlích k autu a domů, s velkou výhodou oproti čase po úraze, protože nyní můžete koleno krčit. Po pěti dnech na kontrole lékař zkonstatuje, že se můžete na nohu stavět. Jaká úleva, odhazuji tedy berle. Ale ouha, asi jsem to přehnala, a zas pokorně uléhám na svůj obývákový gauč a nechám se obsluhovat. Cvičím na motorové dlaze, to jde dobře. Noha moc nebolí, ovšem svaly jsou ztuhlé a ochablé, takže každý krok navíc vám přinese večerní bolest navíc.

Pak už mám venku stehy. Stále oteklé koleno masírujete, laskáte.... a věříte lékaři, když na otázku, zda si někdy ještě sednete na paty, odpoví, že jistě. Bílý plášť je velká autorita, a tak si na paty jistě jednou sednu! Smějící se Po čtyřech zase vylézám do patra do ložnice, protože vězeňský gauč už fakt nemusím.
Stále tu zůstává otázka, zda budu schopná žít bez plastiky LCA (rozuměj předního zkříženého vazu). Raději tedy zamlouváme termín na únor na operaci, zrušit ji můžeme kdykoli... Tím mi je ubrána naděje, že mi zůstane krása, vždyť dvě malé jizvičky na koleni jsou jak nic, ale jedna velká přes celé koleno, to nechci ani pomyslet.

Každé ráno, kdy jsem ještě při síle, chodíme s manželem kolečko kolem domu, cca 1,2 km. Jednou jsme dokonce zajeli do Bohdánkova obhlédnout kruhy v obilí od UFA. Dopoledne mám i sílu utřít v kuchyni podlahu a pověsit vyprané prádlo, jednou jsem ležela na lehátku na slunci bez ledu na koleni, a dnes (po 4 a půl měsících) jsem po ránu vleže jen tak mimochodem pokrčila OBĚ nohy - a šlo to!!! Překvapený
Ještě jedna poznámka. Minule jsem zmiňovala, jak se po úraze noha zbláznila a začaly mi růst černé chlupy na koleně. Tedy jen na tom jednom. Po ASK jako když utne, kolínko je zase hladké. Doktor se smál, že bude ženám provádět depilaci artroskopií :) !!

Jiná vtipná myšlenka mne už nenapadá. Jen že mi chutná (takže tloustnu), už mě nic nebaví (takže více sleduji nenáročné filmy), víc se nudím (takže očekávám, kdy mne někdo pozve na mojito do kavárny).
A závěr - přes to všechno nálada je stále dobrá!!!

Kam dál