Dort k výročí mého muže

11. května 2020 v 22:15 | Lydie |  Deníček
Když má někdo v rodině půlkulaté výročí, a máte ho moc ráda, a víte, že bude mít radost, nejdete do cukrárny, ale vyrobíte doma podle svých schopností dort.
Nejsem žádná cukrářka, vždycky spíš vařím a peču tak od oka a se snahou mít rychle hotovo. No, indické ženy vaří svůj oběd několik hodin, věnují tomu vše - a asi to mají lepší. Ale já taky peču s láskou, byť výsledek je opravdu amatérský.
Když použijete správné a dobré suroviny a nespálíte, tak výsledek je vždy chutný. Estetiku v mém pečení nehledejte :)

Tak zde je popis dortu.

Možná je nejlepší začít přípravou dortové formy - vymazat máslem a vysypat moukou. Zde:


A ještě si uvařte silného turka, dejte do lednice vychladnout, a máslo máte mít už dávno vyndané, ať je změklé a připravené k míchání.
V míse jsem pak utřela 5 žloutků s 300g moučkového cukru do hladké pěny.


Odvážila jsem 200g hladké špaldové mouky, 100g pomletých ořechů a jeden prášek do pečiva.
Ušlehala jsem sníh z 5 bílků.


No a pak vše opatrně dohromady. Nejprve sypké části s žloutkovým krémem a poté po částech ušlehaný sníh. A ještě 10 lžic vychladlé černé kávy Smějící se.


Těsto vlijete do dortové formy a dáte péci do vyhřáté trouby, no, to chce cvik, já mám horkovzdušnou, pekla jsem na 170°C asi půl hodiny. Zkouším vždy zapíchnout špejli do dortu a vytáhnout - je-li suchá, máte upečeno.


Zatímco je dort v troubě, chystáte si krém. Nejprve vaříme puding. Máme půl litru mléka (já používám jen bio mléko), dáme ho vařit a v části si rozmícháme dva pudingové prášky s vanilkovoun příchutí. Uvaříme hustý puding. Po uvaření sem tam mícháme, až do vychladnutí.


Umícháme si 200g biomásla. Poté do něj přidáme 200g moučkového cukru a jeden vanilkový cukr. Mícháme do pěny, prostě aby cukr neskřípal mezi zuby :)


Teď je čas smíchat s vychladlým pudingem.


Umyjeme jahody a necháme oschnout. Rozkrojíme dort, namažeme krémem vnitřek, slepíme, namažeme boky dortu a pak vrch. Ten ozdobíme pokrájenými jahodami.


A už se blížíme ke konci. Jahody zalijeme agarem - svaříme 100ml vody s třičtvrtě lžičkou práškového agaru. Za občasného míchání necháme prochladnout a vylijeme na dort, necháme ztuhnout.


Tak. To už je druhý dort (druhá oslava), nyní je v ledničce, čeká na zítřek. Až se bude servírovat, ozdobím šlehačkou.

Tento první už je snědený :) Byl větší, neb nás bylo více, prostě jsem ke všemu přidala o 50%více ingrediencí.

 

Viděl mládí všech dubů

2. května 2020 v 22:44 | Lydie |  Osobní zápisky
Četla jsem tuto větu v úchvatné knížce... neprozradím, v které, můžete hádat, je z roku 1935. Smějící se


Moc se mi líbí. Ta věta (i kniha). Mám ráda neotřelá vyjádření, a tady je tak klidně a laskavě vyjádřeno, že dotyčný je stár.

Wikipedie uvádí, že "Dub letní roste velmi pomalu, zralého věku dosahuje až ve 100 letech, zato je ale dlouhověký, může se dožít i 2000 let."

Být starý není zlé. Být starý může s sebou nést moudrost, nadhled, zkušenost, pokoru, toleranci i boj za pravdu, ponejvíce však vědomí toho, že vše je jak má být....

Vrásky v obličeji vyprávějí o bolesti, lásce, trápení, extázi, únavě i odhodlání...

Pomalá chůze značí opatrnost, klid, rozvahu a vědomí času, který nikdy nedohoníš...

Potřeba přijmout pomoc druhých vyjádří důvěru v život, důvěru v lidi, důvěru v Boha.

Bez toho je život pouhým úprkem skrz všelijaké zážitky bez radosti a lásky.

Být starý znamená umět být sám se sebou. Až se to Mládí naučí, zjistí, že už na vrátka klepe stáří...

A možná si také někdo vzpomene na rčení Až opadá listí z dubu... To budem všichni opět o něco starší.

Něco málo o stlaní

22. dubna 2020 v 20:36 | Lydie |  Osobní zápisky

Mám ráda rituály.
Nesmí jich být mnoho, aby mi zůstalo dost volnosti (nakonec si stejně vždy uspořádám čas, jak chci). Ale rituály svým způsobem usnadňují život. Ráno umýt, osprchovat, obléknout, nalíčit se, trochu douklidit kuchyň a můžu jít do práce.
Ovšem jedna věc nesmí chybět. A to je úklid postele. Nesmírně důležité! Vždyť tam trávím třetinu života!
Vstanu, odhrnu peřinu, naklepu polštáře, otevřu okno, pak trávím svůj čas v koupelně... a pak se vracím do ložnice. Peřinu taky naklepu, urovnám ji i s polštáři, někdy přehodím přehoz, krásný indický s třásněmi.
Stlaní postele má svůj význam. Sice někteří tvrdí, že z ložnice odejdou ráno a večer to stejně rozhrabou, a že roztoče nevyženou ani větráním. Omyl. Suchá vyvětraná postel roztočům nepřeje.
ALE NAVÍC! Ten pocit uklizeného čistého místa, kam se ráda večer zas vrátím, je nadevše! Naučila mne to maminka. A ji zas její maminka. Babičky a prababičky dokonce mívaly postele ve světnici, peřiňáky neexistovaly, všechny (i náhradní) polštáře se ráno zastýlaly do postele, uhladilo se vše do roviny a poté se přehodilo saténovým nebo lněným bělostným vyšívaným přehozem... A když jsme my děti šly kolem, jak nás to lákalo udělat ďůlek do peřiny! Ale to ne, nesměly jsme, postel byla jako svátost.
I moje děti a dnes vnoučata mi do ložnice nesmějí. Natož aby lezly a skákaly v peřinách. Postel je jen pro mne a manžela Smějící se

Tak to je jeden můj rituál.
A jak to máte vy?
 


Někdo šije roušky, já háčkuju chobotničky

4. dubna 2020 v 21:12 | Lydie |  Deníček

Šití mi moc nejde. Myslím to šití na stroji, vyšla jsem ze cviku a moc dlouho mi trvá, než se trefím nití do ouška jehly. Tak nešiju roušky. Nějaké jsem si koupila, pár jich dostala. Našla jsem si k práci něco jiného, také užitečného...
Ještě před nějakou dobou jsem si myslela, že kulíšek je druh sovy. Ano, je, to stále trvá. Ale přeneseně je kulíšek něco malého, drobného...

A v rodině se nám narodilo miminko, dřív, než mělo termín porodu, a domů přišlo s chobotničkou. Co je to? No přeci chobotničku dostává v porodnicích každé nedonošené miminko! Je prokázané, že už v inkubátoru na ni děťátko reaguje velice pozitivně, lépe dýchá, lépe prospívá. Možná mu kroucená chapadla malých chobotniček připomínají pupeční šňůru, tedy jeho "doma", tam, v děloze, kde ještě mělo chvíli pobýt.
Chobotničky se nijak masově nevyrábí. Musí je ochotné ruce žen doma háčkovat a dodat do porodnic. Zde na fotce je moje třetí várka. Mám z ní radost a věřím, že hračky udělají radost i miminkům kulíškům.

Pracovitá straka

4. dubna 2020 v 10:30 | Lydie |  V přírodě
Okna jsou umytá, podlaha vytřená, prádlo se suší, na procházku půjdeme až odpoledne... návštěvy v době vyhlášené koronavirové nouze taky ne, je sobota a nic velikého na práci.
Sedím u PC u okna a už dva dny pozoruji dvě straky. Nastěhovaly se sem (nebo nastěhovali? Je to evidentně páreček) Smějící se

Jen tak si tu létaly... Ale dnes vidím, jak létají usilovněji a s plnými zobáčky větviček. Staví si hnízdo ve špičce smrku v protější zahradě. Těším se, až jednou vyletí mladá stráčata!

Někdo straky rád nemá. Prý jsou predátory na malých ptáčcích, jejich vajíčka mohou být cílem lovu... ale nikde se neprokázalo, že by úbytek malých pěvců straky nějak ovlivňovaly. A navíc, nebudou-li straky, ubude poštolek... atd. A k tomu jsou ještě velice inteligentní, umí projevovat zárnutek a úspěšně prošly zrcadlovým testem.

Jsou krásné. Jediné, čeho může být nadmíru, je jejich skřehotání. Sice jsou to taky pěvci, ale srovnávat je s kosy a sýkorkami a červenkami nelze.

Lunt a vyžle

3. dubna 2020 v 19:15 | Lydie |  Deníček
Milý čtenáři,
v době koroušovské krize naskočilo tolik vtipů, jak krize skončí - budeme všichni kulatější. Protože nemůžeme chodit běhat a k domácímu fitkování se jen málokdo přinutí. A že v České zemi nejde umřít hladem, je nabíledni.
Když jsem byla malá, říkali mi, že jsem jako lunt. No a někdy zas jsem prý jako vyžle. Ano, expresivní vyjádření hubenosti. Být jako proutek bylo o něco roztomilejší a už vůbec ne hanlivé.
Ale co to opravdu je za slova?
Lunt už od poslechu zavání germanismem. Taky že ano, je to německy knot (doutnák).
A vyžle? Známe z vyjmenovaných slov všichni. Až strýček gůgl mi vysvětlil, že vyžle je plemeno psa. Tak tady to máte. Lovecký hubený pes, zatímco já budu brzy jak pěkná labradorka!Smějící seMlčící (s rouškou).

K čemu je dobré čmárání (ZENTANGLE)

1. února 2020 v 20:32 | Lydie |  Deníček

Co si pamatuju, všichni jsme ve škole jaksi z nudy čmárali někde na pokraji sešitů. Někdo kreslil všelijaké ornamenty, jiný si hrál s nadpisy a stínoval písmena, s umem až kaligrafickým, a jiní alespoň podtrhávali vlnovkami a barvičkami vše, co bylo psáno. Někteří podtrhávali i nedůležité věci, ale hezky to vypadalo.
U mne to vyhrávaly ornamenty. Vše kulaté. Vzpomínám i na období, kdy jsem naopak čtverečkovala. Tomu se říká důdlování (doodling), wikipedie překládá "čmárání".

Do školy už dávno nechodím a maluji trochu cíleně na hedvábí. Pořád mi něco chybělo...
A pak jsem objevila Zentangle. Je to taky čmárání, ale hezky vypadá a zdá se, že může i v dospělosti mít nějaký smysl.
Zentangle má pravidla. Čtverečky bílého (nebo speciálního) papíru 9x9 cm, speciální pero, tužkou jen stínujete.... musíte dát svůj podpis (značku) a dozadu napsat kdy a kde. Protože kdo zentanglu propadne, kreslí všude. V práci na poradách, o pauzách, doma pro uklidnění. Je to super meditační způsob.
Když jste zdatnější, přidáte barvy. Můžete si koupit knihu s návodem, jak začít, ale ubezpečuji, že pokud dodržíte základní prvotní návod, zvládnete to všichni.


Sešly jsme se téměř všechny ženy naší rodiny a kreslily jsme. Nakoupila jsem speciální čtverečky, pera různých tlouštěk, vytiskla pár návodů z netu, kniha o Zentanglu ležela před námi a pak už se jen projevovaly různé temperamenty nás žen. Já kreslím rychle, ať je hotovo, jiné ženy jsou puntičkářské, a jejich kresby dosahují titulu uměleckého.
Takže závěrem - vřele doporučuji!
PS: vousatého muže kreslila moje dcera.


Ptáčci a zpěváčci

27. října 2019 v 22:45 | Lydie |  V přírodě

Dneska jsme měli nového hosta. Hned několik najednou, celou rodinku.
Ranní ťukání do parapetu, kde stojí krmítko pro ptáčky, mi je moc milé. Potichu se přiblížím, abych hosty strávníky nevyplašila, a chvíli pozoruji. Většinou k nám do krmítka létají sýkorky a vrabci, ale dnes to byl někdo nový. Ptáček podobný pěnkavičce, lehce růžový, ale s tmavým zobákem a černou páskou přes oči. Hledala jsem v učených knížkách, ale až na internetu jsme našli, kdože to byl. Promiňte, nejsme žádní ornitologové, jen rádi máme ptáčky rádi, proto jsme museli do atlasu na výzvědy. A toto byl brhlík. S manželkou, možná se sourozenci nebo s dětmi. Slunečnicová semena jsou vždycky první pryč, i tentokrát se po nich jen zaprášilo.

V létě se tu na krmítku objevila také červenka, pěnkava, pak jakýsi zelený ptáček (zvonek?), a jednoho dne jsem si hleděla z očí do očí s hrdličkou. Jinak na zahradě je plno kosů, drozdů, hnízdí tu i špaček, to je parádní kousek, pak pravidelně létají po zahradě konipásci, rehkové, vlaštovky a jiřičky, loni i straky, jednou tu byla sojka. Letos poprvé po zahradě poskakoval párek kvíčal a já nemohu pochopit, jak je někdo mohl dříve chytat a zabíjet a péci v troubě. Tito ptáci ale nelétají do krmítka, snaží se najít potravu v trávě. Mají to těžké, tráva nemá kvůli sekání čas vytvořit semena, pro motýly tu nejsou květiny, tak tu nejsou ani jejich larvy, žížal pomálu. Ty tam jsou doby, kdy po dešti byla silnice plná žížal. Komáři a mouchy taky nějak mizí.

A tak krmím. Celoročně. Nejraději ptáčci zobají směs semen, na zimu jim přidávám tukové krmivo - v kokosových obalech lůj se semeny a larvami moučných červů. To ptáčci milují. Od té doby, co ptáčkům podstrojuji, si zvykli a létají k nám. Mám radost. Zimu přežijí a budou mít sílu vyvést na jaře mláďata. Vodu dávat nemusím, bydlíme u potoka :)

Dodatek1: 2.11. Došlo k malé praniici, přilétla sojka a strakapoud. Ale malí (sýkorky a vrabci) se nedali. Myslím, že ti velcí uačnou lítat zas - sojka tu obšlapovala půl hoďky. Ale strakapoud, ten teda překvapil...

Dodatek2: 16.11. Brhlík lítá pravidelně na snídani (večeře nevím, nebývám doma), hrdličky se k nám pomalu stěhují, a dneska před okny asi 15 minut cosi tahala ze země ŽLUNA. Ta, co se jí Karafiátův Brouček tolik bál. Viděla jsem ji poprvé v životě, a nastuduji, jestli taky lítá do krmítek nebo ne... Byla nádherná přenádherná, červená čepička, pořádný zobák, zelenozlatý kabátek se v slunci jen jiskřil. Foto přikládám z netu.
PS: vyzobává ze země hlavně mravence, prý je najde i pod sněhem a dělá hluboké díry.


Aby v tom byl pořádek

16. června 2019 v 20:11 | Lydie |  Zdraví (a nemoc)

Aby v tom byl pořádek a abych nezapomněla.

Víte, to se stává. Když je člověku ouvej, tak si bolístku fouká, ať je to na kolínku nebo v srdíčku. Pak pochopí, že s tím něco musí dělat... a třeba něco udělá... a bolístka pomine.
Ne že bych chtěla na to mé bolavé období stále myslet, domnívám se, že minulost patří minulosti... Ale chci si pěkně uvědomit, co všecho se zlepšilo k lepšímu či úplně k dobrému. Pro dobrý pocit, že má smysl se snažit, pro dobrý pocit, že vděčnost Pánu Bohu je zcela na místě, a taky pro dobrý pocit, který vychází z naděje, že se nic nemá vzdávat a nemá to smysl žít v odporu.

Zkusím to všechno vypsat:
(Před rokem a pár měsíci jsem si přivodila úraz na lyžích, při němž se mi přetrhly v koleni dva vazy, poranily menisky, podstoupila jsem operaci kolene, byť "banální" artrošku. Přední zkřížený vaz nemám, a pokud se nestane zázrak, mít nebudu, plastiku jsem odmítla).

  • nechodila jsem, chodím!
  • nevlezla jsem do vany, bez obtíží se sprchuji!
  • neuvařila jsem si kafe, uvařím, vypiji a umyji nádobí!
  • nespala jsem tři měsíce v ložnici (schody), spím tam (a stále s tím jedním milovaným)
  • nespala jsem jinak než na zádech, spím jakkoli!
  • neumyla jsem podlahu, umývám v kleče na kolenou i pod stolem!
  • nešlo to v lodičkách, chodím na podpadcích!
  • nechodila jsem do práce, chodím! Dokonce i zpívám na podiu!
  • nechodila jsem ke kadeřnici, na kosmetiku a na pedikůru, a chodím!
  • neoblíkla jsem si pomožku, oblíknu cokoli sama, hlavně nové šaty!
  • nenavštívila jsem rodiče, vyjdu k nim na kopec skoro bez problémů!
  • nehrála jsem si s vnoučaty, už s nimi i cvičím na podlaze!
  • neudělala jsem dřep, a stále ho neudělám!
  • nešlo to po schodech, a zvládám je doma a cvičím na stepperu!
  • nejezdila jsem na kole, a jezdím! (Koupil mi můj milý elektrokolo, jinak by to nešlo)
  • neřídila jsem auto, řídím!
  • neskočila jsem z 30cm výšky, a stále neskočím!
  • neudělala jsem krok bez bolesti (ani s berlemi), a chodím bez bolesti, skoro!
  • necvičila jsem jógu, cvičím jógu!
  • netančila jsem, tancuju!
  • nevylezla jsem na židli, vylezu i slezu!
  • neplavala jsem, plavu! 1500m 3x týdně!
Ještě musím dotáhnout běh, tam zatím dělám jen přískoky, takové ty krok-sun-krok, (co kdyby mě někdo honil, to nedám....), a pak dřep a sed na patách. Nejde to a bolí. A ještě bych chtěla umět skočit dolů, aspoň kousek, a skákat po levé noze. Ale to už je maličkost...

Rok po operaci, rok výživné rehabilitace (vypadá to u nás v obýváku jak v tělocvičně - rotoped, bosu, činky a stepper), pevná vůle chodit ven - koleno je trochu větší, čtyřhlavý stehenní sval zas trochu menší, 3kg navíc, ale jsem mnohem bohatší. Tolik vděčnosti za zdraví mi až slzy vhání do očí, nějaká ta pokora navíc se taky hodí, a vůbec, ty nejniternější proměny si nechám jen pro sebe Líbající

Obrázek je z internetu - jezero Kristýna, kam jezdíme každý večer, když je horko: ZDE

K+M+B

26. ledna 2019 v 16:34 | Lydie |  Deníček
Ohlédnutí za Vánoci.

Jako mladší jsem si těchto nápisů křídou nad dveřmi domů nevšímala. Později jich začalo přibývat a já jsem se ošívala, neb myšlenka na Kašpara, Melichara a Baltazara mi přišla příliš smyšlená a tím i poněkud pohanská. No, byla jsem hloupá... Ale mračila jsem se nad pověrou, že právě tato tři jména nosili právě tři králové, kteří přišli do Betléma v roce nula poklonit se malému Ježíši. V Bibli je napsáno, že přišli "mudrcové z Východu". O jejich počtu nic není uvedeno, mohli být jen dva zrovna tak jako třeba deset, třeba i s družinou... Počet tří králů je jen analýzou k darům, které rodině přinesli. Zlato, kadidlo a myrhu.
Ovšem myšlenka novoročního žehnání domům se mi líbila a líbí. Kdo by nechtěl požehnání k dalšímu roku života! Ať je to zdraví, ochrana majetku, radost z dobrých věcí....
A na konec všeho jsem zjistila, že písmena K, M, B vůbec nejsou zkratkou jmen tří králů. Znamenají krásnou prosbu:

Christus mansionem benedicat. (Kristus požehnej tomuto domu).

A toto žehnání přeji sobě i všem, kdo do tohoto blogu nakouknou :)

Kam dál